ZKUSME ZŮSTAT

Obvykle má člověk lidský tendenci od svých niterních obsahů vcelku rychle utíkat. Fuj, to je těžký. Jééžiš, to je nepříjemný. Mám depku. Cítím úzkost. Je mi zle z toho, co se mi v životě děje. Jsem chudák – chudinka. Chce se mi brečet. Chce se mi křičet…..

Tak honem myslet na něco jiného, honem něco dělat ať na to nemyslím, honem dám si skleničku (bože, jak ta je dobrá na všechno), honem si s někým zavolat, ať se toho zbavím…..

Anebo to z nás lítá ven, hlava nehlava (moje nebo i cizí!) a vnitřní stav se stal impulsem k reakci, kterou však nemáme vůbec pod kontrolou. A už to jede a nestačíme se divit ani my, a ani naše okolí.

Jsou to možnosti, a často je dobré, je ve výbavě zvládání svých nepříjemných psychických stavů mít. Odreagování, nebo dostat to ze sebe ven. Avšak, jak terapeutická zkušenost praví, a životní příběhy potvrzují, je docela dobré umět se u těchto obsahů zastavit a zůstat s nimi. Z pohledu řešení oněch stavů a témat je to dokonce nutné. Prožít je naplno, poznat je a také sebe s nimi. Nebojovat s nimi ale přijmout je jako svoji součást, kterou je potřeba pochopit abychom našli řešení.

No a efekt bumerangu nebo sněhové koule máme zažité snad už všichni.

Zkusme si posedět se sebou samými. Prožít naplno emoce, které prožíváme. Nechat plynout fyzickou reakci, která s nimi přichází ale nereagovat hned navenek. Mrknout na myšlenky, které tyto emoce doprovází, nebo dokonce spouští.

Možná to bude nejdříve mazec. Možná to bude zkušenost, že se to dá přežít. Možná si uvědomíme, co je zatím. Možná přijde mnohem větší úleva, než když to povykládám kámošce, nebo zapiju sklenkou vína.

Umění zůstat a neutíkat….. zkusme to!