V mnoha historických filmech můžeme sledovat, jakou roli zastávali staří otcové a matky v dobách dřívějších. Nacházeli se na vrcholu žebříčku společenského uznání a pyšnili se respektem a úctou mladších. Není to ani tak hluboký pohled do minulosti, možná by se stačilo vrátit o pár desítek let a bylo tomu zcela jinak, než je tomu na počátku jednadvacátého století. Když se dnes řekne stárnutí, většině z nás se vybaví vrásky, nemoci, úbytek fyzické i mentální kapacity, závislost, samota, nuda a celá řada dalších negativních asociací. A proto není divu, že se ti z nás, kterým už klepe důchodový věk a s tím spjatá předposlední fáze života na dveře, se hrozí dne, kdy budou muset nadobro opustit své zaměstnání. Není pochybu o tom, že pro mnohé z nás je práce nepostradatelnou součástí života, a to nejen z ekonomických důvodů, ale také nás určitým způsobem naplňuje a dává nám tak pocit smysluplnosti.
Přechod do třetí fáze života tedy do věku, kdy odebíráme starobní důchod, je bezpochyby velmi zásadní změnou v našem životě, ale stejně jako všechny předchozí životní křižovatky nám i tato nabízí vícero cest a je jen na nás, pro kterou se rozhodneme. Zajisté se najdou i tací jedinci, kteří se na odchod do důchodu těší a s radostí tak zanechají pracovních povinností, aby si vychutnali čas klidu a odpočinku. V takovém případě můžeme přechod do další fáze života považovat za úspěšně zdolaný a už je jen na každém z nás, jak se se zbývajícím časem svého života (a že ho ještě zbývá poměrně dost) vypořádá, k čemu ho využije a jak se sebou bude dále pracovat, aby si fyzické a hlavně psychické zdraví zachoval co nejdéle. Horší to mají ti z nás, kteří se odchodu do důchodu obáváme jako čert kříže a raději si ani nepřipouštíme, že bychom najednou měli zůstat doma a neměli, co na práci. To je ale možná hlavní omyl, kterého se dopouštíme, a tj. proč by s odchodem do důchodu měl člověk přestat pracovat? Přesněji proč by se člověk kvůli tomu, že přestane chodit do práce, měl přestat dělat věci, které ho baví a naplňují? Vždyť tomu tak vůbec nemusí být! Naopak teď konečně dostáváme možnost dělat to, co nás baví, věnovat se tomu, co nás celý život lákalo a nebyl na to kvůli zaměstnání dostatek času. Někteří mi mohou argumentovat, že ve stáří už některé věci nejdou dělat, tak jako v mládí a máte pravdu, přesto si ale myslím, že máme více než jednu alternativu, jak realizovat naše nenaplněné sny a přání. Je potřeba si k tomu ale uvědomit naše možnosti i omezení. Je dost pravděpodobné, že v 60 letech z nás už zřejmě nebudou vrcholový atleti, a to i kdybychom každý den pilně trénovali, respektive nebudeme výkonnější, než 20 letí atleti, ale možná budeme nejrychlejší běžci mezi všemi našimi vrstevníky, pokud budeme každý den poctivě běhat. Možná se závodní atletice můžeme věnovat i jinak. Např. můžeme se stát trenérem mladých začínajících atletů, nebo psát knihy o slavných atletech a jejich výkonech, můžeme se stát mentálním trenérem (tzv. koučem) vrcholového atleta a zajisté vás napadne i něco dalšího. Pokud si vytkneme takový cíl, který je z hlediska našich možností (fyzická kapacita) reálný, není přece věk důvodem proč do toho nejít. Pokud se nám podaří přijmout přirozený proces našeho života, do kterého patří jak mládí, tak i stáří, a stejně jako jsme těžili výhod mládí, svěžesti a krásy, můžeme těžit ve stáří z moudrosti a zkušeností.
Na závěr bych chtěla uvést jeden milý citát, který bych rozhodně nevnímala jako ironii: „Dobrá stránka věci je, že čím starší jsi, můžeš být mladší než kdy jindy!“ (Albert Einstein)
Pokud se nacházíte v obtížné fázi Vašeho života nebo je pro Vás těžké se vyrovnat přechodem do jeho další fáze, využijte možnosti vyhledat pomoc, obraťte se na odborníky. Balance Centrum pomáhá lidem nejen v oblasti profesní, ale i osobní. Jsme tu pro Vás!
Autor příspěvku: Aneta Unzeitigová
Inspirováno knihou: Stárnutí z pohledu pozitivní psychologie, prof. Jaro Křivohlavý