PUBERTA, aneb když byla celá výchova úplně k ničemu.

Ne, nebudu se ani náhodou pouštět do celého fenoménu puberty. Jednak by to byl strašně dlouhý post (už takhle se divím, že ty moje dlouhé posty dáváte). A jednak mě to čeká 2x, v provedení dcera i syn, tak abych se z toho neosypala už teď….u sobotní kávy .

Materiál k zamyšlení – pubertální dcery.

Velkou výhodou je, pokud se vám tedy ta výchova aspoň trochu povedla, že jsou holky puberťačky v karanténě docela dost samostatné. Sami vstanou na budík, po snídani zapínají výuku na PC, a pak o nich skoro nevíme. Učení zvládají skvěle už skoro 3 měsíce! Do pokojíčku si nanosí jídlo, pití, šminky, voňavky, dobroty, svíčky, rodinný vonný difuzér a repráček. A je klid, výuka online běží a my můžeme v klidu ….

…. věnovat se mladším dětem, které školu absolutně! nezvládají, věnovat se práci a podnikání, sledovat jak nám padají kšefty a dostáváme výpovědi, vařit, prát a luxovat… možná se stihneme i obléknou a nalíčit….

…..což nám připomenou minimálně naše dcery, které o přestávce vychází z pokojíčku takto:

– Učesané do luxusního účesu.

– Ve vlasech zapíchnuté sluneční brýle, i když venku prší.

– Luxusní make-up, který jsme měly naposled na plese, který byl naposled pěkně dávno.

– Na sobě sexy vohoz, i doma je důležité se líbit (sakra, není to moje tričko??).

– Ležérním krokem nosí do kuchyně špinavé nádobí, jako by jich tam jedlo 20!

– Souběžně má na uchu telefon s kamarádkou (již 2 hodiny), samozřejmě na kameře, aby spolu mohly probrat tu celou vizáž a aplikovat si spolu mega dobrou pleťovou masku.

– Po vstupu do pokojíčku za sebou důsledně zavírají dveře, potřebují svůj prostor.

– Jejich postava se krásně kulatí do ženských tvarů a vy si říkáte, kdepak je ta moje malá holčička?

– A v Bakalářích přibývají samé jedničky. Wow! toto je lepší než klasická škola.

– Jo a prý si dneska už i zacvičily! Valíme voči. Supeeer.

A mezitím:

– Co to je za jídlo? To nejím . Je toho jak pro slona.

– Dejte mi všichni pokoj! Zavíííírejte mi!!

– Proč musím mýt to blbý nádobí! Proč zase já?!

– Nejdu nikam, je hnusně.

– A ty obličeje? Nééé, to nechcete vidět.

– V pokojíčku většinou v poloze v leže, za PC nebo s telefonem a se sluchátky na uších.

– Mami nezlob se, ale já si dneska dám film sama.

– Mám dobře vychovanou dceru, bordel tam má jen občas, a uklízí si zásadně sama .

A přesto všechno….koukám se na ní jako na obrázek, jak je překrásná a jak se stává ženou. Jsem dojatá, že už není tak malinká jak byla a vzpomínám. Jsem šťastná, když řekne, „Mami I love you“, obejme mě a chce se přitulit a nechce aby to skončilo. Jsem zaskočena, když říká, jak mi to sluší. Jsem vděčná, když odcházím a říká mi, „hlavně si to užij mami!“ – i když jdu například s košem, má pravdu, vše je potřeba si užít.

A co k tomu říct? No, teď už nic. Co jsme zaseli, to tam je. Co jsme nezaseli, to možná bude chybět a bude nás to štvát a snad je to naučí život. Už to běží a mi můžeme pouze koukat.

Ale koukejme i na sebe, jsou našim zrcadlem.

Stále je musíme milovat a dávat jim to najevo, zejména po bouřlivé výměně názorů. Dávat hranice a v hranicích svobodu. Dávat jim najevo jak jsou šikovné a dobré a krásné. Ale stále po nich něco také chtít, aby neztratili pokoru a vděčnost a píli. Občas zablbnout ale nebýt trapní. Být přísní, ale ne despotičtí. Objímat a stále se snažit být pro ně zajímavou společností. Tahat je ven a nechat je se hýbat.

A víte co? Buďme šťastní, že je máme teď doma! Vždyť by se toto všechno mohlo dít bez našeho vědomí a povšimnutí .

PS: Materiál „kluci v pubertě“ musíte dodat .