Předsudky a mýty o duševně nemocných lidech, které panovali v době ještě před revolucí, se bohužel stále objevují kolem nás. Často i lidé sečtělí a inteligentní pohlíží na duševní problém jako na něco společensky nepřijatelného a opovrženíhodného, a proto raději o svých psychických obtížích mlčí. Návštěva psychiatra, psychoterapeuta či psychologa se pak pro přehnanou stigmatizaci duševně nemocných může jevit jako něco nepřípustného, jako projev osobního selhání, které se bojíme před druhými a hlavně sami před sebou přiznat. Kde se ale tyto předsudky berou a proč jsou stále podporovány a šířeny i v současné společnosti, která se prezentuje podporou diverzity a její integrace?
Možná se stačí podívat na to, jakým způsobem, jsou duševně nemocní jedinci představováni v literární či filmové tvorbě. Mají pokřivené výrazy, sliny u úst, rozšířené zorničky, vyceněné zuby, nejčastěji se projevují záchvaty vzteku, fyzické agresivity vůči okolí či sami sobě. Kdyby se ale natáčeli filmy o duševně nemocných lidech podle skutečnosti, nebyly asi tak prodejné, protože by nebyly zdaleka tak dramatické. Psychické ataky u závažných psychóz se objevují jen v určitých akutních momentech, a pokud je takový člověk včas diagnostikován a zaléčen, může mezi námi žít jako poměrně nenápadný a klidný jedinec (samozřejmě díky lékům a pravidelné lékařské péči). Že deprese ne vždy končí sebevraždou, ale začíná třeba zhoršením kvality spánku, trvalým poklesem nálady, sníženou výkonností aj., to už se ve filmových trhácích nedozvíme. Čekat na ten poslední impulz se zkrátka nevyplatí, a přesto to mnozí z nás dělají, protože jít za „cvokařem“ jen tak si pokecat je přece zbytečné a taky trapné. Ale opak je pravdou, čím dřív s tím půjdete něco dělat, tím máte větší šanci, že to úspěšně vyřešíte.
Jedním z dalších důvodů může být důraz na výkonnost, perfekcionismus a nezdolnost. Požadavky a nároky moderní doby z nás vytváří roboty, bezchybné automaty jedoucí na kofein, nikotin, stimulancia či analgetika. Farmaceutický průmysl jásá a naši zaměstnavatelé vám za hodiny navíc nabízejí peníze, které stejně nemáte kdy utrácet, protože to jediné, co po práci zvládáte, je padnout do postele a usnout u televize. Váš život vás přestává těšit, ale stejně v tom pokračujete, protože přiznat si, že v něčem selháváte, na něco nemáte nebo toho máte zkrátka dost, je z hlediska vašeho narcistického ega neobhajitelné. A tak se v tom „vesele plácáte dál“. Do ordinací a poraden odborníků na duševní zdraví se pak dostávají klienti až v akutních či krizových stavech, na hranici psychického i fyzického vyčerpání a systémového kolapsu. Jejich ego už přestalo s problémem bojovat, protože se pod tlakem hromadících se obtíží zhroutilo jako domeček z karet. V tuto chvíli je ale cesta zpět daleko trnitější, bolestivější a zdlouhavější než by byla na začátku, když se psychický problém začal projevovat. Hluchota vlastních myšlenek, necitlivost vůči vlastním emocím, přehlížení svého vnitřního světa i reakcí okolí, ignorace vlastních potřeb, to vše přivedlo už nejednoho „žebráka na mizinu“.
Vymaňte se z předsudků, které už mají být dávno překonané. Všímejte si sami sebe a toho, co vám tělo i duše sdělují. Pokud něco není v pořádku, je v pořádku si to přiznat. Ať už sami nebo s pomocí odborníků jste na cestě za nalezením řešení, jak z trampot ven a nestát se bláznem, který vše a hlavně sám sebe přehlíží. Náš tým Balance Centra stojí při vás!
Autor: Aneta Unzeitigová