Příběh „ dvou šípů“. V životě zažíváme nejen štěstí a zdraví, ale také nepohodu a bolest. Tak to je. Ať jde o bolest fyzickou nebo psychickou, příjemné to není, skutečně to bolí. Bolest je učitelka. Bolí proto, abychom příště dávali větší pozor, abychom se chovali lépe, abychom byli pokorní. Starý příběh vypráví o tom, že první nepohodu nám činí bolest, která se nám skutečně už stala, na těle, či na duši.
Člověk však na samotnou bolest také nějak reaguje. Nějak o ní přemýšlí. Nějak se k ní vztahuje. Neprožívá jen bolest samotnou, ještě se kvůli ní trápí. A tím si do rány vrazí druhý šíp. Trápení, hněv, strach, smutek, rozhořčení…..říká si „Proč mě? Proč já?“
Druhý šíp si vrážíme do rány my sami, a tím prvotní bolest zvětšujeme.
A co víc? Ke starému příběhu bych přidala ještě dodatek. Člověk dnešní doby se trápí tím, co se ještě nestalo! Jinými slovy, prožívá bolest, bez skutečného zranění. Pláče a má strach ze zlomené nohy, kterou však zlomenou nemá.
Prožívá strach a úzkost z toho, že může onemocnět, ale je zdravý. Vrazil do sebe druhý šíp sám, dobrovolně, vědomě či nevědomě, ale sám. Bolí ho rána, která se nastala.
Co s tím?
– Prožívejme jen skutečnou bolest, která se stala.
– Přijměme ji, ponaučme se a pomozme jí se zahojit.
– Jakmile začneme reagovat na bolest myšlenkami a pocity navíc, zastavme je!
– Jsou to ty věci jako: „já jsem ale chudák!“, „proč zrovna já?“, „teď už nebudu moci vůbec nic“, „kdo za to může?“, „jsem k ničemu“, „určitě se mi stane ještě něco“, „nikdo mi nepomůže“….“nikdo mě nemá rád“, atd.
– Nebojme a nesužujme se preventivně! Připravme se, udělejme něco proto, aby se to nestalo, ale pak to nechme plynout. Troška strachu nevadí, blbá je panika a úzkost.
Přátelé, jeden šíp stačí a naštěstí většina z nás, zraněná ještě není. A možná budeme překvapeni, že nakonec to zas ani tolik nebolí 
. Foukám na všechny vaše rány .
. Foukám na všechny vaše rány .