Možná jste se už dočetli v nějakém populárním tisku o tom, jak častý je výskyt psychopatů v manažerských, obecně vedoucích pozicích. Možná už před vámi i někdo známý prohlásil „můj šéf je psychopat“ nebo sami podezříváte svého nadřízeného z této závažné psychické poruchy. Co nás k těmto úvahám vede a kde bereme tak silná slova, abychom někoho označili jako „psychopat“? Některé vědecké výzkumy se dokonce zaměřili na studium výskytu psychopatů mezi politiky a manažery a srovnávají jejich výskyt s vězeňskou populací, ve které se jedinci s touto „poruchou“, jak je známo, často objevují. Např. pan dr. Hnízdil ve svém článku v parlamentních listech uvádí výsledky americké studie, která prokazuje, že „mezi vysokými politiky a manažery je mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích Spojených států“. Mnohem častěji se o této problematice dočítáme v již zmiňovaných neodborných časopisech, kde je stejně neodborně samotný pojem psychopatie chápán.
Tím, že označení „psychopat“ je z medicínského hlediska již neexistující diagnóza, která by minimálně v odborných zdrojích neměla co pohledávat, je třeba zahájit tuto kritickou reflexi. Podobně jako „hysterie“, která byla již před desetiletími vyjmuta z Mezinárodní klasifikace nemocí i Diagnostického a statistického manuálu a nahrazena za méně hanlivé označení téže diagnózy „histrionská porucha osobnosti“, byla i psychopatie z podobných důvodů nahrazena označením „disociální porucha osobnosti“ (obě v kategorii F60-69 v MNK-10). Chceme-li se bavit o psychopatech, musíme se oprostit od vědecké půdy a hledat dnes pouze už jen obecné souvislosti tohoto označení se skutečnou a závažnou duševní poruchou. Ano, výskyt disociální poruchy osobnosti ve vězeňské populaci je dle výzkumů vysoký (uvádí se až 2/3 vězňů), v tomto prostředí je takové zjištění nepřekvapující. Kde se ale bere podezření, že manažeři bývají touto poruchou také velmi často postiženi?
Pojďme si objasnit, čím konkrétně se disociální porucha osobnosti (laicky psychopatie) vyznačuje a možná nalezneme společný klíč k tomu, proč se někteří lidé domnívají, že se takto projevují i úspěšní manažeři či vysoce postavení politici. Např. článek z portálu kariéra.web (2005) uvádí, že „zhruba 1 % populace tvoří prokazatelní psychopati, u nichž je diagnóza prokázána specifickými klinickými testy. V podnikové praxi není snadné je rozpoznat.“ Když opomeneme, žechybné označení „psychopati“ by se vůbec nemělo spojovat s termíny jako klinické testy nebo diagnóza a omluvíme jeho užití tím, že je laické veřejnosti srozumitelnější, zaměřme se na popis charakteru osobnosti psychopata. Typická disociální osobnost působí na své okolí příjemným, až okouzlujícím dojmem, je plná šarmu a vyzařuje ono tajemné charizma. Obecně je její výskyt vyšší u mužů než u žen, ale nenechme se zmást, i ženy mohou mít charizma, ale to rovněž nemusí znamenat, že mají sklony k disociálnímu chování. Na první dojem je tedy tzv. psychopat těžko odhalitelný a své antisociální tendence dokáže umně skrýt. Dalšími rysy, kterými se jeho osobnost vyznačuje, jsou např. „chladné rozhodování, zaujetí pro jistý postup, zaměření se na vůdcovské kvality“, což už jsou vlastnosti, které můžeme ztotožňovat s manažerskými kvalitami. Na druhou stranu, nemůže mít tyto žádoucí vlastnosti i naprosto zdravá cílevědomá osobnost? Z těchto charakteristik bychom snad nikoho nemohli jednoznačně označit za psychicky narušeného či společnosti nebezpečného člověka. To, co dělá z disociální osobnosti vážnou odchylku od normy, nejsou ani tak její přednosti, které umí zaručeně využívat k manipulaci a chladnokrevnému jednání s druhými. Disociální porucha osobnosti se vyznačuje vážnými nedostatky v některých oblastech a prokázanými i na buněčné úrovni pomocí zobrazovacích technik mozku (magnetická resonance). Psychopatické osobnosti chybí svědomí, soucit, empatie, zodpovědnost nebo smysl pro kooperaci, bezohlednost vůči společenským normám a pravidlům, neschopnost udržovat trvalé vztahy, nízká tolerance k frustraci, nízký práh pro uvolnění agrese a násilí apod. To už jsou poměrně závažné projevy psychické odchylky. Upřímně nedovedu si představit, že by více jak 2/3 (narážím na onu americkou studii od dr. Hnízdila) vedoucích pracovníků, manažerů nebo politiků obsadili právě jedinci s „chybně označovanou poruchou osobnosti“. Nicméně cílem mé úvahy není zcela vyvrátit, že se mezi nimi tací jedinci nemohou vyskytnout. Říká se, že ti jednodušší „psychopati“ končí ve vězení a ti s vysokou inteligencí zase naopak na vedoucích postech. Přihlédneme-li, ale k procentuálnímu výskytu těchto jedinců v běžné populaci (cca 5%), a když budeme počítat i ty, kteří to zdárně maskují, tudíž se na rozdíl od disociální osobnosti úspěšně socializovali (tzn., kritéria pro stanovení diagnózy by ani nenaplňovali), myslím, že to s těmi manažery psychopaty zase tak horké není.
Jaký je Váš názor na téma tohoto článku? Máte nějaké vlastní zkušenosti, o které byste se s námi chtěli podělit či poradit se o nich. Využijte možnost článek okomentovat nebo nám zavolejte přímo do Balance Centra.
Autor: Aneta Unzeitigová