Tak, jak byly děti vychovávány v první polovině minulého století, se pochopitelně velmi liší od výchovných přístupů, se kterými sympatizuje dnešní laická i odborná veřejnost. Dříve uznávanou a možná vysoce účinnou metodu karabáče vystřídal názor, že děti by se neměly fyzicky trestat vůbec. Respekt a autorita, kterou má v dítěti vzbuzovat role rodiče, bývá dnes v mnoha případech zpochybňována. Má na tom své zásluhy možná období hippies z 60. let, které je proslulé svobodomyslnými názory ať už na sexuální témata, tak i následně k výchově dětí. V té době se ale z některých malých capartů začali stávat nezvladatelní a rozmazlení jedinci, kteří měli v dospělosti velký problém s dodržováním norem a hranic, které jim společnost kladla. Reakcí na tyto dva extrémy (ostrakismus vs. liberalismus) je dnešní snaha dětem vymezovat jasné hranice, ale zároveň k nim přistupovat s otevřeností k diskuzi a kompromisu bez přehnaného zastrašování, vyhrožování nebo dokonce fyzické agrese. Tento přístup pro svou účinnost ale vyžaduje plnou důslednost ze strany rodičů, což mi asi každý zasvěcený dáte za pravdu, je úkolem nelehkým, a proto ne vždy splnitelným. Nehledě na časté případy rozvedených rodičů, kteří své děti vychovávají odděleně, a tím je jejich úloha dohledu nad dodržením stanovených hranic o to těžší, a to nejen z důvodu neshody v názorech na výchovu svých ratolestí. Takže jak je tomu už skoro tradicí, teorie je sice pěkná a dává rozum, ale praxe se s ní často poněkud rozchází.
Pro zdravou a dítěti prospívající výchovu je ale třeba dodržovat některé zásady, které ho podporují v osobnostním rozvoji a mají pozitivní vliv na jeho křehké sebevědomí. Protože 90% sebevědomí jedince je dle zjištění psychologů utvářeno výchovou a pouze 10% ovlivňuje genetické predispozice, je třeba zdravou sebedůvěru v dítěti budovat už od jeho raného dětství. Není pro to vhodné zastávat autoritářský styl výchovy, který dítěti klade jen samé příkazy a zákazy, jejichž účinnost je prokazatelně neúspěšná a může způsobovat pocity nejistoty, ohrožení, neschopnosti, a s tím související nízkou sebedůvěru. Dětské sebevědomí bývá také velmi citlivé na různé výrazné změny v jeho životě a ty často vedou k jeho nalomení. Proto je žádoucí v takovýchto náročných situacích jako je stěhování, narození sourozence, rozvod rodičů apod. věnovat dítěti nadstandartní pozornost, dávat mu prostor k mluvení o problému, neustále ho povzbuzovat a oceňovat. Nakonec přidávám „dvanáctero dobrých rad a doporučení“, které je užitečné znát a vhodné dodržovat pro růst a podporu dětského sebevědomí (Novák, 2013):
1) Důvěřujte mu – berte ohled na jeho názor
2) Nešetřete chválou
3) Naslouchejte pozorně – dejte jasně najevo zájem
4) Kritizujte opatrně – konkrétní chování a činnost, ne dítě samotné
5) Respektujte zájmy a koníčky dítěte
6) Berte všechny dětské obavy a nejistoty vážně
7) Podporujte samostatnost dětí – ať si sami vyzkouší a osahají nové věci
8) Smějte se společně s dětmi – nikdy se nesmějte jim
9) Věnujte se společně tomu, v čem je dítě dobré – mluvte o tom
10) Dávejte jim práci a úkoly, které jsou přiměřené jejich věku a schopnostem
11) Mluvte spolu často o úspěších – neúspěch stačí probrat jen jednou
12) Kritizujte jen skutečně závažné prohřešky
Zaujalo Vás téma článku, rádi byste se k němu vyjádřili? Přispějte nám svým názorem nebo zkušeností nebo se za námi stavte do Balance Centra.
Autor: Aneta Unzeitigová
Zdroje: Novák, T. (2013). Jak vychovat sebevědomé dítě. Praha: Grada Publishing.