Pokračování 
…ŽENY mně pobaví hned u první slzy. Omluví se, že „toto teda opravdu neplánovala!“, že „fakt nechtěla brečet“ . A tak jí hnedka řeknu, že to tedy fakt není úplně dobrý nápad, a ať to jen hezky pustí. Kde jinde, než u psychologa 
. Slzy nesou informaci o tom, jak moc je důležité to, co právě říkám. Potřebujeme je …. jsou médiem, úlevou i signálem. A tak pak tasí jeden kapesník za druhým …. A také se hodně nasmějeme, i v těch slzách. Někdy jsme spolu hodně na dně, někdy jsme spolu hodně nahoře, a těšíme se, že se daří. Ženy „ranařky“, zvládající, úspěšné a silné, objeví v sobě své nejjemnější a zranitelné já. Ženy zlomené, zesláblé, tápající a nejisté odhalují své silné stránky, uvědomí si, že i v slabé chvíli si stojí vcelku dobře na zemi a nachází zdroje pro svojí spokojenost. Jde o nalezení balanc. I když je to někdy těžké, uvědomí si, že projít bouří je potřeba a obcházet ji je klam, kterým nic nezíská, nic se nenaučí. Pouze něco odsune dál, a nejspíš to jednou přijde ještě ve větší parádě. Chtějí rychlá řešení….do těch s nimi nejdu – nechci, neumím, nechci umět ( i kdyyyyž! ). V tu chvíli jim to nedělám jednoduché. Na konci ale obě víme, k čemu to bylo dobré. Jsou rády, že si vzaly na svojí cestu průvodce, jinak by po rychlém řešení a zkratce nejspíš sáhly…. Někdy mají radost z první dobré změny a s nadšeným „díky!“ končí. No a já pak trnu, zda to nebylo moc rychlé, zda opravdu pochopily svojí lekci, a zda máme proces dostatečně odpracovaný. Ale i to je cesta a ony ví, že mohou kdykoli zase přijít. Přijdou si pro „upgrade“ , posunout se dál, uvědomit si zase další věci, pořešit zase další témata. Stane se, že skončí po prvním sezení. I to je součást příběhu….buď jí nesedím, a ona ideálně hledá svého nového průvodce, nebo není na svůj proces ještě připravená. Potřebuje k tomu ještě další zkušenosti, dozrání, uvědomění, možná další velkou krizi, kdy si řekne, a dost! Důležité pro ženu je, že je vedená a podpořena. Přesto všechno, je to nakonec její dílo. Ona to musí doma nebo v práci odpracovat, zkoušet, učit se. Já ji jenom zezadu přikládám ruku na záda, aby cítila, že mně tady má. A kdyby se ohlédla, tak uvidí, že se na ní usmívám a uslyší, jak říkám, „No tak, neboj se
